V rámci kampaně na podporu četby knih Rosteme s knihou byla v březnu vyhlášena celorepubliková literární soutěž na téma Osobnost evropských dějin v mém příběhu. Za 5. třídu jsme zasílali 3 příspěvky našich žákyň. Právě jsem obdržela informaci, že práce Emy Schatzlerové byla vybrána mezi 10 nejlepších. To, na jakém místě se umístila, se dozví přímo 15. 5. 2026 na slavnostním vyhlášení v Praze, kde bude probíhat mezinárodní knižní veletrh a literární festival Svět knihy Praha. Emičce moc gratulujeme a

budeme jí držet palce. Její originální příběh s názvem Olympiáda králů na ledě přikládám.

Petra Tomanová

Kategorie: 1. stupeň

Jméno: Ema Schatzlerová (5. třída)

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Olympiáda králů na ledě

Jednoho mrazivého dne se nad zamrzlou Vltavou objevila podivná mlha. Z mlhy vyjeli rytíři na bruslích. Proti sobě stáli dva slavné národy českých dějin – Přemyslovci a Lucemburkové. Nad ledem visel prapor: „První historická královská olympiáda v ledním hokeji!“

Za Přemyslovce nastoupil Přemysl Otakar II. Tentokrát místo meče držel hokejku a prohlásil: „Dnes dobudeme branku!“ Vedle něj stál Václav I., který si chvíli myslel, že se hokej hraje koštětem.

Na druhé straně stál se svým týmem sebevědomě Karel IV. z rodu Lucemburků. „Pánové,“ usmál se klidně, „postavíme novou hokejovou říši. A když to nepůjde silou, využijeme diplomacii.“ Jan Lucemburský si nasazoval helmu a u toho tvrdil, že ji nepotřebuje, protože je statečný. Rozhodčí mu ji ale raději upevnil.

Zazněla fanfára. Zápas začal. Hned to vypadalo spíš jako bitva než sport. Puk se rozjel po ledě rychleji než posel s královskou listinou. Přemysl Otakar II. vyrazil vpřed tak prudce, že málem porazil mantinel.

První gól dali Lucemburkové. Karel IV. krásně přihrál a Jan vstřelil gól. „To nic!“ zvolal Přemysl. „U Moravského pole to bylo horší!“ Nikdo nevěděl, co je Moravské pole, ale znělo to důležitě. Ve druhé třetině Václav I. omylem přihrál soupeři, uklouzl a předvedl tak dlouhý skluz, že mu fanoušci začali tleskat. Přemysl se rozjel tak rychle, že za ním vlál plášť jako vlajka. Jenže zapomněl zabrzdit a skončil v brance i s brankářem.

Stav byl 3:3 a do konce zbývala jedna minuta. „Ať vyhraje ten lepší král,“ řekl Karel IV. klidně. Poslední akce. Václav I. se rozjel, puk se odrazil od jeho brusle a skončil v bráně. Puk zapadl do brány právě ve chvíli, kdy zazněla siréna.

Rozhodčí se radí. Václav I. tvrdí, že to byl gól. Jan Lucemburský tvrdí, že siréna zazněla dřív. Po hodině hádání Karel IV. navrhl: „Sepíšeme Zlatou bulu hokejovou. Od této chvíle platí, že při sporném gólu rozhoduje hod mincí.“

Minci hodil Přemysl Otakar II. Padla hrana. Všichni na ledě ztichli. „Hrana?“ podivil se rozhodčí. „To se nepočítá!“ „Tak hodíme znovu,“ navrhl Karel IV.

Přemysl zvedl minci ze zmrzlého ledu a hodil ji podruhé. Tentokrát se zatočila vysoko ve studeném vzduchu a dopadla s tichým cinknutím. Všichni se nad ni naklonili. „Orel!“ vykřikl Václav I.

Lucemburkové se na sebe zklamaně podívali. „No, dneska jste vyhráli vy, ale my zase vyhrajeme ve stavění škol a památek.“

Králové si podali ruce. Mlha se znovu objevila a oba rody zmizely zpět do svých století.